o pár plemenech

4. května 2008 v 19:33 | monča |  Lichokopytníci - zvířata

Irský Tinker

Pochází z Irska, kde se tito koně těší velké oblibě chovatelů nejen pro svou povahu, ale především impozantní zjev.
Původně je můžeme nazvat koňmi cikánů. Irský tinker je zařazen mezi typ koní, které nazýváme kobové. Vynikají především dobrým zdravím, inteligencí a charakterem.

Historie plemene:

Statut plemene byl stanoven před nedávnem a plemenná kniha se nachází v Irsku a Holandsku. Na vzniku plemene irský tinker se podílela řada jiných plemen koní. Patří mezi ně clydesdalové, welsh-cobové, fellský a daleský pony a také zřejmě shirové. Tinkerové jsou strakatí koně a irští cikáni je milovali právě pro jejich nádhernou barevnost. Strakatí koně byli odjakživa mezi vyššími vrstvami chovatelů považováni za bezcenné ,a tak je cikáni dokázali získat buď jako dar nebo za nepatrnou cenu. Cikáni byli zkušení chovatelé. Tinkeři byli nenároční a odolní koně, často se museli spokojit jen s pastvou u cest a právě na nich cikáni nepřehlédli také volně se pasoucí kvatilní hřebce. Přilitím nové krve vhodným připouštěním se ustálily typické vlastnosti a znaky irského tinkera.

Znaky plemene:

Hlava je středně dlouhá, rovná v profilu s menšíma ušima a živým okem. Na nose je typická štětička - vousky. Krk je krátký s hustou hřívou, která spadá na jeho obě strany.Kohoutková výška je 135 až 158 centimetrů. Tělo je souměrné, celkový exteriér působí harmonicky a vyrovnaně a na první pohled je zřejmá ušlechtilost, soulad a dobrý charakter koně. Dalším typickým znakem jsou dlouhé a zejména v běhu impozantní rousy na končetinách. Irský tinker se vyskytuje ve dvou barevných varietách. Černobílé zbarvení nazýváme piebald a hnědobílé zbarvení skewbald. Může se ovšem vyskytnout i vraník se světlými odznaky. Irský tinker je zejména s ohledem na svou povahu dobromyslný a lehce ovladatelný. Má rád společnost jiných koní a vodu. Je velmi odolný. K pravidelné údržbě postačí kartáčování a péče o rousy, které jsou ozdobou koně.

Fríský kůň

Již římský historik Tacitus (asi 55 - 120 n.l.)zaznamenal údaje o fríském koni. Uznával starobylost a hodnotu těchto silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou neobyčejně ošklivá a nevzhledná. Toto plemeno se postupně stávalo mnohem ušlechtilejší a o tisíc let později je sedlali fríští rytíři a jejich němečtí sousedé, účastníci křížových výprav. Frís si však zachoval své tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost.
Plemeno se zlepšilo i s přílivem orientální krve, což byl výsledek kontaktu s pouštními koňmi během válečných tažení a později i záměrného křížení s proslulým andaluským koněm, který se ze Španěl dovážel do okupovaných nizozemských provincií během osmdesátileté války (1568 - 1648). Poměrně menší fríský kůň byl po staletí chován k všestrannějším a praktičtějším účelům než jednostranní těžcí váleční koně středověké Evropy. Byl také mnohem nenáročnější.
Po několik posledních století se jeho všestrannost uplatnila v zápřeži i pod sedlem i v zemědělských pracích. Není divu, že se tento kůň využíval nejen při zlepšování plemen v sousedních oblastech, ale i v chovu hřebčínském. V Marbachu (německý hřebčín) používali fríské koně už od 17. století.
Námořní obchod Frísů se netýkal jen dobytka, mečů, látek, ale i koní a přispěl tak k rozšíření plemene do vzdálenějších zemí. Norský dole gudbransdal je přímým potomkem fríského koně. Ve Velké Británii ovlivnil mnoho plemen. Frísové a jejich koně sloužili už ve starověku v pomocných jízdních kohortách římských legií v Británii a zůstali zde usazeni ještě dlouho po příchodu Římanů. Fríský vliv je zřejmý u daleských a fellských poníků a také u staroanglického černého koně ze střední Anglie. Není ale pochyb o tom, že je ale daleko významnější jako předek koně shirského. Přes svou výjimečnost fríský kůň na počátku 20.století téměř vyhynul.
Chovatelský svaz byl založen v roce 1879, ale popularita klusáků, mezi nimiž frís vynikal, vedla ke křížení za účelem zvýšení rychlosti na úkor původního typu. V roce 1913 zbyli ve Frísku jen tři hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, kdy měli holandští zemědělci nedostatek vozidel i pohonných hmot, a proto se museli vrátit ke koním. Vážnou krizi prodělával chov fríských koní v 60. letech, kdy se chovná báze nesmírně snížila. Tato krize byla úspěšně překonána a chov fríských koní se rozšířil prakticky do celého světa. Svaz chovatelů fríských koní získal v roce 1954 titul "Královský".
Domovina:
Tradiční oblasti chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shirem těžili z příbuznosti s tímto plemenem. Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně.
Popis a charakteristika:
Zbarvení:pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách) Výška: v kohoutku měří v průměru 150 - 160 cm.
Stavba těla:Hlava je dlouhá s inteligentní výrazem a vyjadřuje veselou, ochotnou a milou povahu, uši krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní a plece s plochým, oblým kohoutkem jsou mohutné, ideálně přizpůsobené pro práci v zápřeži. Linie krku a hřbetu dělá z fríse ideálního kočárového koně. Záď má charakteristický strmý sklon, oces je poměrně nízko nasazen. Nohy jsou silné a mají velmi čisté a velké klouby. Krátké zadní nohy vynikají silou. Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián. Kopyta jsou nižší.
Povaha:Povahově naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem
Využití a sport:
Frís je schopen tahat těžké náklady ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou ochotu. Používá se také používá k práci na venkově, chodí v postroji a pro svou pohyblivost a temperament se velmi cení jako drezurní kůň.
Zajímavosti:Dávno už ovšem pominuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně.

Chov:
Po roce 1990 u nás nastal v chovu koní obrat k lepšímu. Tímto plemenem je mimo jiné i plemeno fríského koně. První, kdo se u nás začal zabývat tímto chovem, byl v roce 1996 bývalý hřebčín (již z doby Marie Terezie) v Pecínově u Benešova, cca 50 km od Prahy. Majitelem je pan Hora, který tyto koně dovezl Holandska ( kde se toto plemeno chová mj. i zásluhou královny Beatrix , podle které je nyní pojmenovaná Asociace chovu fríských koní, a která těchto koní využívá jako svoji ceremoniální ekvipáž). Existuje pouze jedna plemenná kniha tohoto plemene, kterou si pečlivě střeží chovatelé v Holandsku (pomineme-li chov v Německu, kde mají také svoji plemennou knihu. Otázka je, do jaké míry je Holanďany uznávaná). Dá se říci, že pro Holanďany má toto plemeno význam jako u nás Starokladrubský kůň ( pozn.: víte, že tato plemena jsou příbuzná zásluhou hřebce Romke 234?). Celkový počet fríských koní na celém světě odhaduji cca na 30.000.
V současné době se chovají ve třech liniích:
1. Barokní - nejméně chovaný typ, považován za staromódní .(Jiného názoru by mohl být pan Marian Roden, kterého lze vídat na různých výstavách se svým hřebcem právě v barokním kostýmu při ukázkách barokní elegance).
2. Střední - univerzální - nejpočetněji zastoupeni, jedinci vhodní jak pod sedlo tak do zápřahu.
3. Moderní - jedná se o "lehčího" fríse , velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění.
A jak je to s chovem ve světě?
NejvíceFríse chovají v: Německu, Austálii, sev. Americe a Kanadě
Oficiální associace:
FPS - Het Friesch Paarden - Stamboek
(královská společnost 'Het Friesch Paarden-Stamboek', zde se registrují fríští koně od roku 1879)
FHANA - Friesian Horse Association of North Amerika
(oficiální zastoupení asociace Fríských koní FPS pro sev. Ameriku)
FHS - Friesian Horse Society, Inc.
(Asociace Fríských koní, Inc., (FHS) je nevýdělečná organizace jejímž posláním je prosazovat a dochovat krásu Fríského koně i přes přísné registrační normy)
FPZV - Friesenpferde - Zuchtverband e.V.
(Německá společnost)Australian Friesian Horse Society(založena v r. 1983) FOA - Friesians Of America

Hafling

Rakouský haflinský pony je pojmenován podle vesnice Hafling v jižním Tyrolsku, kde se před stovkami let poprvé choval. Jeho předky byli místní horští koně koně a ponyové, kteří byli vyšlechtěni arabskou krví. Všichni dnešní haflingové se odvozují od polokrevného araba jménem El Bedavi XXII. Plemeno vzniklo v 19.století.

*V průběhu staletí křížení v rámci rodu dalo vzniknout ponymu velmi výrazného typu: malé, ale silné postavy, vždy ryze zbarvenému, odolnému, v kroku jistému, s výraznými chody arabských předků.

*Hafling se svou poddajnou, inteligentní a přátelskou povahou představuje vynikajícího všestranného jezdeckého koně, vhodného i pro zápřež. Lze jej použít pro celou řadu jezdeckých disciplín. Před nástupem mechanizace byl vyhledávaným koněm do zemědělství a jako soumar. Dnes se řada haflingů používá na turistické ježdění. Plemeno se vyváží do mnoha zemí a je zvláště oblíbené v Německu a Švýcarsku.

*Ušlechtilá hlava haflinga prozrazuje jeho orientální původ. Hafling je skromný odolný a neobyčejně silný koník. Má krátké nohy a mohutně osvalený hřbet a záď. Kopyta jsou tvrdá a zdravá. V Alpách bývá často zapřahán do saní. Ze způsobu pohybu haflinga je znát účel, pro který byl tento kůň chován, tj. jako horský pracovní kůň. Všechny tři základní chody má dobré, ale málo prostorné. To mu umožňuje chovat se jistě na horských svazích.

*Haflingové jsou také známi svou dlouhověkostí. Obvykle začínají pracovat ve čtyřech letech a přestávají až kolem třicítky - to znamená že pracují skoro dvakrát tak dlouho než průměrní koně.

*Koně plemene Hafling, kteří jsou zapsáni v plemenné knize jsou tradičně označováni výžehem. Značku tvoří alpská protěž, v jejímž středu je písmeno H.
VýškaKolem 142 cm.
ZbarveníRyzáci se světlou hřívou a ohonem.
Stavba tělaInteligentně vyhlížející hlava s velkýma očima, malýma ušima a mírně konkávním profilem; šikmé plece; silné hluboké tělo s dlouhým hřbetem a svalnatými bedry; silná záď; silné končetiny a vynikající kopyta.

Shirský kůň

Shirský kůň je tak typicky jako buldok a mnozí lidé ho považují za nejlepšího těžkého koně. Říká se mu shire proto, že byl chován v středoanglických hrbstvích )shires) Lincolnu, Leicesteru, Staffordu a Derby.
PŮVOD
Plemeno pochází od středočeského anglického válečného koně, tzv. velkého koně (great horse). Byl známý také jako anglický vraník (to jméno mu uštědřil Oliver Cromnwell v tom krátkém období, kdy Anglie byla Republikou).
Zásadní vliv na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň.
Během šestnáctého a záčátkem sedmnáctého století dovezli holandští podnikatelé, kteří odvodňovali anglická rašeliniště, své silné koně. Ti se zkřížili s původními anglickými. Další v pořadí byl fríský kůň, který zlepšil mechaniku pohybu černého koně. Za vlády krále Karla II. pak jízdní domobrana sedlala staroanglické vraníky.
ZALOŽENÍ
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v chovu v Ashby-de-la-Zouche v letech 1755 až 1770. Je uveden v první plemené knize publikovaní v roce 1878. Až do roku 1884 se jméno shire používalo neužívalo, teprve když Shire Horse Socienty nahradila anglickou Cart Horse Socienty, vžilo se.
STAVBA TĚLA
Obvod: Průměrná míra obvodu Shirského hřebce je 6 až 8 stop (180-240 cm) a prsa jsou široká, mohutná. Tyto části těla naznačují výbornou, zdravou konstituci.
Tělo: Hřbet je krátký, silný, mohutně osvalený, v bedrech dokonce příliš, a velmi široký. Skloněná záď je příkladem silné stavby, spojené s hmotností, která je pro tažného koně základním předpokladem.
Zbarvení: Nejoblíbenějším zbarvením shira je tradiční černá, zděděná po předcích plemene, s bílým rousem. Hnědáci různých odstínů jsou rovněž přijatelní a početní jsou i bělouši.
Nohy: Nohy jsou čisté a tvrdé, míra ploché holeně je 28 až 30 cm. Mohutný rous musí být dlouhý a hedvádný.
Hlava: Hlava je středně velká, má lehký klabonos, je tedy vyklenutá, čelo mezi očima je široké. Oči jsou velmi učenlivého výrazu, velké, a prozrazují laskavou povahu těchto ,,vlídných gigantů". Na takžného koně je krk poměrně dlouhý a sbíhá vzadu k hluboké, šikmé pleci, dostatečně široké pro nasazení chomoutu.
OSTATNÍ
Síla
Masivně stavěný Shirský kůň váží asi 1 016 až 1 220 kg. Na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár Shirů změřil svou sílu na dynamometru (přístroj k měření síly) a dosáhl nejvyšího výkonu, stupnice přístroje nestačila. Odhaduje se však, že jsou schopni utáhnout 50 tun.
Váleční koně
Ve středověké Anglii byl vyšlechtěn velký anglický kůň dost dilný, aby unesl rytíře v brnění s těžkými zbraněmi a ještě se na bojišti hbitě pohyboval. Rytíři nasedali na tyto koně bezprostředně před bitvou, jindy tyto koně vedli po své pravé straně. Odtud jméno Destrier pro válečné koně - z latinského dextrarius, pravostranný.
Soutěž v orbě
Shirští koně už dávno nehrají význačnou roli v zemědělství, ale stále se ještě hojně pořádají soutěže v orbě a jsou velmi oblíbené. Se Shiry se nyní setkáme spíš ve městech, kde tahají těžké pivovarské valníky. Pivovary patří k nejoddanějším podporovatelům tohoto plemene.

Arabský plnokrevník

Historie:
Arabský plnokrevník pochází z Orientu.Díky tvrdému životu v poušti,kde koně museli i příležitostně žrát krmivo určené pro velbloudy,které je pro ně velmi těžko stravitelné až nestravitelné.,se u arabského koně vyvinula zvláštní odolnost.Nomádi a kočovní bojovníci chovali rychlé a vytrvalé koně,jisté v kroku,kteří dokázali své jezdce nést rychlým cvalem na velké vzdálenosti a byli přitom velmi nenároční.Arabští koně byli,jak se zdá,v Orientě odjakživa.Během křížových výprav bylo mnoho arabských plnokrevníků přivezeno do Evropy.V průběhu následujících staletí se toto koňské plemeno rozšířilo po celém kontinentu.Díky různému křížení se vyvinul moderní arabský plnokrevník.Arabská krev dnes proudí v žilách téměř všech koní lehkých plemen.Arabský plnokrevník je při dědičnosti pozoruhodně dominantní.V průběhu staletí se stále používal k zušlechtění četných plemen.V 17. a 18. století byli do Francie a Anglie převezeni tři slavní arabští hřebci,předkové všech plnokrevníků.Byli to Byerley Turk z Turecka,Godolphin Arabian,který byl vlastně arabskoberberský kůň,a slavný Darley Arabian.Stovky klisen pak od nich měly hříbata.Některá z těchto hříbat se pak sama stala slavnými hřebci.S rozvojem anglického plnokrevníka se chov arabských plnokrevníků v Evropě zastavil.Naštěstí však vášniví chovatelé importovali plemené linie a chov obnovili.Dnes má arabský plnokrevník mnoho příznivců.Vzhled: Arabský plnokrevník má suchou hlavu s vysokým čelem.Lebka se zřetelně rýsuje a pod kůží jsou snadno viditelné žíly.Uši má pěkně tverované a posazené daleko od sebe.Jeho velké kulaté a živé oči jsou neustále v pohybu.Hřbet nosu je krátký a často konkávní a je zakončený velmi jemným nosem,s velkými nozdrami,které se dokážou značně rozšířit.Má hluboký a široký hrudník,hřbet spíše kratší a lehce skloněnou až skoro horizontální záď.Pro toto plemeno je charakteristický vysoko posazený a vysoko nesený ohon.Nohy koně jsou jemné a silné,s dlouhými a přímými hlezeními klouby.
Výška v kohoutku: 1,48 m - 1,53 m.
Barva:Jsou dovoleny všechny barvy kromě strakošů;často se vyskytují bělouši.
Charakter:Navzdory svému spíše živému temperamentu má arabský plnokrevník velmi mírnou povahu a dá se snadno vychovat;je k tomu ovšem zapotřebí velké míry jemnocitu.Arabský plnokrevník je velmi statný a obratný kůň a má velkou zásobu energie.Protože je velmi rychlý,jezdí se na něm často na dostizích.Jeho chody jsou ale ploché,proto není příliš vhodný pro drezuru.Ani skoky nepatří k jeho silným stránkám,protože mu ke skoku chybí potřebné odpružení.Je to ale vynikající kůň do terénu a distanční jezdci si ho velmi považují.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama