básničky o koních

4. května 2008 v 17:44 | monča |  Lichokopytníci - zvířata

Hřebec

Za hřmotou kopyt v bouřný cval
divoké stádo vyráží,
jak mocný vládce vpřed se hnal
jiskrné oči zaráží.
Srst jasným zlatem zpalne
a hříva v barvě mědi plá,
ohon v tom letu zavěje
a požár v srdci zanechá.
Když uzda uzda zkrotí divný běh
a sedlo na hřbet dopadne,
tu v očích bolest, smutek, strach,
avšak jiskra touhy nezhasne.
A znovu letí dálavou,
teď před sebou má překážky
a první k cíli dorazí
ten hřebec nezná porážky.
A znovu srdce hrdé plá
a znuvu duní bouřný cval,
teď jinde šťastnen vyhrává,
teď dostihových drah je král.

Jarní sen

Až krutá zima zvedne svá křídla z kraje,
zkrz šedá mračna pronikne zlatý šíp.
Pak i ten poslední zbyteček sněhu ztaje
a bude líp!!!
Až půjdeš krajinou, co voní jarem,
kvetoucí sasanky uvidíš na stráni,
svou porci lásky dostaneš darem
od žluté klisny, co trávou se prohání...
Až její něžný dech ucítíš na své tváři,
očima Ti poví svůj příběh.
A vedle ní, ve sluneční záři...bude stát
...hříbě :-).

Hvězda

Nevěřila jsem na koňskou lásku,
nevěřila jsem na přítele,
který nevyzradí ani hlásku,
nevěřila jsme v hodného majitele...
To všechno jsem teď našla,
to všechno teď mám.
Za tím jsem si dalekou cestu prošla,
tomu koni teď všechnu svou lásku dám.
Můžu ti říct všechno,
ty to nikomu neřekneš,
ale snad víc než to,
se mi lílí,že mi se svým pohledem lásku pošleš.
Když tvá hlava se dotkne mého ramene,
snad je to láska,snad víc než to,
víme obě,že jsme v sobě našly přítele
a za to ti díky-Hvězdo!

Bílý mustang

Hříva bílá, vlající,
i ohon bíle vlál,
lovce za sebou mámící,
nikdo ho nedostal.
Měl bělosněžnou, hebkou srst,
oči jak modrý len,
i když své stádo vedl pást,
všech kovbojů byl sen.
Často ho laso svištící
o vlásek minulo jen
a on pak šťastně zářící,
jen vysmíval se všem.
Se smrtí často hrál
hru hazardní a zlou,
však zatím vyhrával
a stal se legendou.

Kdybych byl pastevcem koní

Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až hvízdnuv, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.
Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratři tví, jako ty, pastevci koní,
u ohňů nočních, že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.
Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá velký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý …

Vzplanutí

Přilož pysky jemné,
na ucho mé,
zimou zkřehlé.
Dech tvůj mě zahřívá
a přitom šeptáš mi
pohádky o cestách
co nejsou cestami.
Lákáš mě na hřbet svůj,
že mě tam svezeš,
koníčku milý můj,
vím, že to svedeš.
Vyprávíš o místech
hezčích než sen,
úsměv mám na ústech,
už do sedla jen
vyskočit chybí mi.
Bojuješ koníčku krásnými
zbraněmi!
Něžné máš řečičky,
hluboké oči …
Koníčku svedl´s mne,
do sedla skočím.
Pojedem cestou tvou,
pojedem za štěstím,
vzplanutí duší dvou,
nechť stane se přátelstvím.

Modlitba koně

Nasyť mne, pane,
napoj mne a dej mi čistou,
prostornou stáj, když
skončena je denní práce.
Mluv se mnou, neboť
Tvůj hlas mi nahrazuje otěže.
Budeš-li ke mně laskavý,
budu Ti sloužit s radostí
a najdeš místo v mém srdci.
Netrhej otěžemi, prosím,
a nesahej po biči, jdeme-li
kupředu. Dej mi čas, abych
pochopil Tvůj záměr. A nebij mne,
když Ti nerozumím.
Neměj mne za nepozorného,
když nesplním Tvou vůli - možná,
že sedlo nebo podkovy nejsou
v pořádku.
Neuvazuj mne příliš krátce
a nestříhej mi ocas, který
je mou jedinou zbraní proti
mouchám a komárům.
Až poznáš, že se mé dny
krátí, až Ti již nebudu moci
sloužit, můj milovaný pane,
nenech mne, prosím, hladovět
a mrznout a neprodávej mne.
Buď tak obrovitý a připrav mi
Rychlou, milosrdnou smrt a Bůh
Se Ti odmění zde i na věčnosti.

,,Volnost"

Ráda poslouchám dusot koňských kopyt
bezhlavě pádících prachu prérie, znějících
dálkou. Unáší je teplý vítr.
Splétá se dlouhá hříva na silné šíji
ČERNÉHO HŘEBCE …
Toho žádný člověk nezkrotí!
Nechá mu volnost, svobodu a šťastný
život pro Boží čest.
Koni zůstane síla, krása, nesmírná bujnost
a rychlost, že se tají člověku dech, nesmí ho
ničím vyrušit.
Číhá v houští - přemůže sám sebe a nechá
kvést divočinu, nekazí ji a nechá volně žít,
jak v dobách, kdy do ní patřil i on sám!
Dnes je to bohužel již nemožné, ale ta
představa je krásná a ušlechtilá.
,,Žij v lásce,žij
v harmonii, žij v
míru s koněm!"

Modlitba hříběte

Když se tráva v jarním slunku zelená
a kopytům je do skoku,
proč mi, Bože, musí strach
srdce ochromit?
Uháním
a vítr mi hřívu splétá.
Uháním
a štěstí běží o závod.
Uháním
a klopýtám o svou radost.
A přece neuniknu z vězení svých vyplašených očí,
které stejně nezachytí
neklid rozptýlený po světě.
Bože,
když se mezi stébly začne plížit noc,
vysliš moje naříkavé ržání
a dej,
ať zaplane ve tmě jasná hvězda,
která můj strach zaplaší.
Amen

Koník ze sna

Stál koník hnědavý, stál tu tak sám
nazpět se ohlíží: "Kde pána mám?"
Stál tu a nevěděl co dělat má
jeho vůle se nezdála zlá
Přišel až k nám, k našemu oknu
jen ruku natáhnout, hned se ho dotknu
Ruku jsem natáhla, tajila dech
teď nesmíš utéci na lesní mech
Koníček hnědavý hlavu svou sklání
a já mu šeptám svá tajná přání
Ke mně se naklonil a vesele ržál
na svůj měkký hřbet klidně mě vzal
Jen jsem ho pobídla v oblacích byl
tenhle sen se tak nádherně snil! Dnes vstávat se mi nechce, chci ještě spát
za krásným hřebcem se znovu podívat
Otevřu oči a hledím k vám, šálí mne zrak?
Toho koně já znám!
Je krásně hnědý, ke mně se sklání
můj sen ožil tak znenadání. Prožijte sny, snad splní se vám
já jsem je snila a ten zázrak už znám
Koníček hnědavý není vůbec zrádný
on je tak oddaný jak člověk žádný...

Sen

Dusot kopyt slýchávám ve snu
a pak jen na postel váhavě klesnu...
Černý jak popel cválá tam kůň,
když najednou přeskočí hlubokou tůň.
Cítím jeho vůni, když blíží se ke mně,
pod jeho kopyty se otřásá země.
Náporem větru vlaje mu hříva,
a já jen cítím, jak na mě se dívá.
Bílá vločka září mu na čele,
jeho oči jsou hravé a veselé.
Je rychlý jak vítr na pláni,
hrdě a zběsile ke mně teď uhání.
Jeho zrychlený dech se jako ozvěna ozývá,
potom se na mě toužebně podívá...
Přeskočím ohradu a skočím mu na hřbet,
jen myšlenka že je to sen je můj jed.....

Hřebeček

V ohradě nesl se kůň,
oči měl hluboké jak tůň.
Dva plamínky plápolaly v nich
hrdost a nezkrotnost sršela z nich.
Pysky měl jemné jak samet,
však netekl z nich med...
Jako páv nesl se,ladnými pohyby,
lidi okouzlil,ani se nehnuli...
v tu chvíli řekli si:,,Ten koník za něco by stál."
Nikdo však netušil čeho se bál...
Já stála opodál se zrakem upřeným,
on přepaden pohledem mým zkoumavým,
přiklusal blíž,
jak kdyby říkal mi slyš!
Ke mě si nic nedovolíš...
V očích měl bolest a strach,
které mu někdo do duše vryl.
Zvykl si na to a takto žil.
Člověku nevěřil a když ho udeřil
všechno mu oplatil
kousnutí,kopanec..nic nebylo mu cizí,
na očích vidět bylo mu,že ho to mrzí.
Nikdo s ním nechtěl nic mít,
jen já chtěla s ním navěky být
Po čase pochopil,že ho mám ráda
a udělal ze mě svého kamaráda:)
Když vyhoupla jsem se poprvé na jeho hřbet,
točil se se mnou celičký svět...
Začínal se měnit
a člověku věřit.
Zlí lidé však nechtěli čas mu dát,
chtěli mu co nejdřív život brát...!
V tom z ničeho nic,
zasáhl mě do srdce šíp...
Přinesl s sebou pár špatných zpráv,
že Ašánek není tam...
tam kde býval dosud,
jaký je tedy jeho osud???
Lidé odporní a zlí,nalhávali mi,
že prý už ho prodali.
pak se někdo prořekl,
víckrát už to neřekl:,,Ašánek již nežije..."
prodali ho ....jen v mase...
Milovaný koníček,
měl na duši šrámeček
Proto se ho zbavili
a zemřít ho nechali.
Mocná ruka člověčí,
nedala mu šanci žít.
Nechci s lidmi promluvit
a už vůbec ne jim odpustit!
Můj milý Ašánku,
neboj se ničeho,
v nebi je místa MOC
...i když si měl ještě času dost...
Navždy budeš v mém srdci spát,
dobře vím,že měls mě rád...
Nikdo už ti neublíží,
můžeš žít,tam kde sis přál
..... na svých věčných pastvinách.....

Černý kůň

Zahlédneš-li krásného černého koně,
jak cválá ve vonícím růžovém sadě,
svaly se mu napínaj,
a vítr proti němuž zafoukal.
Jeho hříva za ním vlaje,
a už vidí jen kus zeleného kraje.
Když si prohlédne zelenou krajinu,
a vidí tu krásnou travinu,
dostává chut,
na tento dobrý kus.
Když opatrně pysky ochutnává,
tak v hloubi duše se ozve ta krása,
vzpomínka na své kamarády,
kteří ho měli velmi rádi.
Byl tam velmi hodný pán,
a měl svoji stáj.
Vzpomínka se ozvala,
ale smutek pak už jen rozdala.
Ale v tom se najednou ve smutku zastaví,
a v dáli něco uvidí.
Krásná bílá klisna,
k němuž přicválala,
a ta jiskra v oku zahučela.
Ona to je hodná kráska,
a mezi nimi je ta láska

Stáda

Kam stáda koní pást se chodí
kde hříbě skáče vesele
tam radost se a láska rodí
tam nechybějí přátelé.

V ta místa žal jen zřídka vstoupí
zřídka se koně vracejí
kam lidé krutí, lidé hloupí
zlobu a zášť si zasejí.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama